Vznik českého fotbalu v Lanškroune se datuje do roku 1945, kdy několik nadšenců zde založilo fotbalový klub „SK Lanškroun", který byl později přejmenován na „Sokol Lanškroun".
Před tímto datem existoval v Lanškrouně pouze klub německý. Nejstarší zdejší fotbalista Ladislav Vích (zemřel před deseti lety) nám o tom vyprávěl toto: Fotbal jsem hrál již v předválečné republice za zdejší německé mužstvo a nikomu to nevadilo. Když potom došlo k okupaci našich zemí, přišli za mnou němečtí funkcionáři a řekli mi: „Pane Vích neradi vás ztrácíme, ale dále za nás už hrát nemůžete, protože jste Čech. Nezlobte se, ale máme to nařízeno". Také tímto způ¬sobem se projevovala zvůle fašismu, který zasahoval i do sportu.
Začátkem padesátých let, kdy byla celostátně provedena reorganizace tělovýchovy podle odborových svazů, byla v našem městě usta¬vena tělovýchovná jednota „Spartak" v rámci národního podniku Tesla, dále tělovýchovná jednota „Tatran" u národního podniku
Východočes¬ké papírny, potom „Slavoj" při lanškrounských komunálních službách, který však do mistrovských soutěží nezasáhl, a nakonec „Rudá Hvězda" v bezpečnosti, jejíž hlavní kádr tvořili vojáci základní služby slou¬žící v útvaru Vnitřní stráže v Tesle, a při ostraze třebovického železničního tunelu.
O definitivním názvu „Tělovýchovná jednota Lanškroun" bylo roz-hodnuto až v roce 1959 v souvislosti se sloučením všech lanškroun-ských jednot v jednu celoměstskou. K tomu je nutno poznamenat, že ke sloučení fotbalových oddílů „Tatran" a „Spartak" došlo nezávisle na tom, již o 4 roky dříve.
Abychom připomněli 35 let lanškrounského fotbalu, abychom při¬pomněli uplynulých 35 let obětavé práce a nemalých úspěchů, z nichž největší byl postup do krajského přeboru v roce 1963, a posléze do divize v roce 1975, a také abychom vhodným způsobem uspořádali všechen dostupný materiál, rozhodli jsme se vydat tento sborník.
Aby byla odstraněna, nebo alespoň zmírněna nezajímavost, což se stává téměř vždy, obsahuje-li sborník převážně jen statistické údaje rozhodla politickovýchovná komise fotbalového oddílu v úloze re-dakční rady, aby jeho součástí byly též vzpomínky pamětníku i současných příznivců, kteří byli ochotni něco napsat, a prostřednictvím sborníku se o ně s námi podělit.
Zvláště je nutno poděkovat Kazimíru Tenenkovi, Miloslavu Matějkovi, Jaroslavu Veselému z Tesly, JUDr. Jaroslavu Schléglovi a Milanu Špičákovi, za dlouholeté pořizování a skladování archivního materiálu. Dík patří též redakci závodního časopisu „Teslácky svět", zejména ved. red. Hynku Svojanovskému, dále pak ved. kanc. podnikového ředitele n. p. Tesla Lanškroun Petru Stejskalovi a Miroslavu Jányšovi, vedoucímu propagace Východočeských papíren, za pomoc, kterou k vydání sborníku vydatně přispěli.
Věříme, že vydáním tohoto sborníku u příležitosti 351etého trvání fotbalového oddílu TJ Lanškroun, přiblížíme fotbalovým
příznivcům Lanškrounská dokumenty, ke kterým by jinak neměli přístup a že tuto naši práci, která je dělána v dobrém úmyslu, pomoci našemu fotbalu a sblížení lidí, přijmou kladně.
VÝBOR FOTBALOVÉHO ODDÍLU
Ve Vysokých Tatrách se fotbal pochopitelně hrát nedá, máme-li ovšem na mysli jen ty „vršky". Ale že se v Tatrách dá s fotbalem žít, to je fakt. O tom Jsem se svého času sám přesvědčil. Jak to bylo - ctěte.
V roce 1962, kdy hrál ještě Spartak Hradec Králové důstojnou roli v I. lize, určil nám los jedno mistrovské utkání I. A třídy s hradeckým „béčkem", jako předzápas mezinárodního střetnutí Spartak Hradec Králové-Juventus Turin.
Stará fotbalová pravda říká, že vše je ztraceno teprve tehdy, až zazní poslední hvizd rozhodčího. Tuto pravdu nám znovu potvrdil předloňský zápas v Jičíně,
Jestliže se snažím oživit v paměti události a podmínky, za kterých jsme dělali fotbal před dvaceti i více lety, připadám si jako ti „pracovníci bez poct" - kronikáři, kteří dělají svou práci skromně a tak nenápadně, že o ní nikdo téměř nic neví a také se o ni téměř nikdo nezajímá. Alespoň jsem nikdy neslyšel, že by měl někdo napsáno v posudku - vykonává důležitou funkci - funkci kronikáře. Až teprve později, když vezme do ruky kroniku osoba povolaná, stává se pro ni kronika pokladem k nezaplacení. Při tom kronikář dost často bývá už tam, odkud není návratu, a nikdo už mu nemůže alespoň říci: „Inu, dělals to, chlapče, dobře, díky tobě!"
To vám byla jednou taková parta kluků… no, oni to vlastně už kluci nebyli, ale to nevadí, kteří vykládali pro fabriku z vagónů uhlí. Práce to byla pochopitelně těžká, ale oni ji dělali rádi. Věděli totiž, že ta jejich práce je pro lidi velmi důležitá a potřebná, protože bez uhlí nemůže být ohně, bez ohně zase nemůže být pára a bez páry se nemůže naprosto nic točit, ani nemůže být teplo.
Začátkem šedesátých let bylo naší velikou touhou, zrovna tak, jako každého jiného sportovního kolektivu, hrát nejvyšší soutěž kraje. Nejen z toho důvodu, že oba dva sousední „rivalové" Ústí a Třebová vyšší soutěže už dávno hráli, ale hlavně proto, že přirozeným chtěním všech fotbalových lidí je, co nejšíře rozepnout svá křídla a letět letět stále výš a výš a z té fotbalové výšky potom vidět svět dole docela jinak tak nějak lepší a při tom pohledu zapomenout na všechny starosti a strasti všedního dne.